Zoufale jsem hledala školu, kde Elišku přijmou takovou, jaká je, budou jí pomáhat rozvíjet, a hlavně zapojovat do kolektivu, jak jen její možnosti dovolí. Jen jsem jako máma toužila po tom, aby mi pomohly s tím, co já Elišce nabídnout nemohu. Místo toho jsme tvrdě narážely na neustálou nechuť a odmítání učitelů, asistentů i vedení škol. Eli nemohla chodit na plavání, při návštěvě dětského hřiště se mohla jen dívat, jak si ostatní děti hrají (údajně z bezpečnostních důvodů) a i z jiných důvodů (např. menstruace) do školy vůbec nesměla. Bylo to psycho, které se podepsalo na psychice nás obou. Eli se začala sebepoškozovat. A v té době jsme v lázních potkaly maminku, která měla s Diakonií ve Vrchlabí zkušenost a doporučila mi ji. Potom šlo vše jako po másle. Návštěva ve škole, rozhovor s vedením a několik návštěv i s Eli. A stal se zázrak! Vše, co jinde nešlo, zde je automatické. Eli jen kvete a já mám v duši klid, protože vím, že je ve škole mír, klid, úcta, porozumění a láska. Děkuji!
Jana, maminka Elišky
Moje dcera Lucinka nemohla absolvovat předškolní docházku kvůli vážné nemoci. Když nastoupila do přípravného stupně ve speciální škole, měla jsem velké obavy, jak to celé zvládne. Problém jsem tenkrát viděla jak v samotném vzdělávání, tak i v odloučení od rodiny během školy. Ve škole jsme se ale setkali se skvělým přístupem a Lucinka se téměř okamžitě začlenila do kolektivu. Do školy chodí velice ráda, kdyby mohla, chodila by i o víkendu. Učení ji moc baví, ale užívá si i všechny další aktivity, které bychom ji doma nemohli nabídnout. Všem pracovníkům školy Diakonie patří ohromné poděkování za tuto nelehkou práci. Šťastné dítě ve škole je pro rodiče neocenitelná věc.
Lenka, maminka Lucinky
Náš syn je jedinečný. Jmenuje se Péťa a je jedinečný i kvůli své diagnóze, se kterou je v celé ČR úplně sám. Do pěti let nesměl vůbec do kolektivu, a to z toho důvodu, aby nebyl vůbec nemocný. I rýma u něj způsobí neskutečné zdravotní problémy. V pěti letech nastoupil do školy Diakonie. Našli jsme ji asi zázrakem. Péťa v té době uměl říci 3 slova, nevědělo se, kam se až může posunout, co vše zvládne. Že z Péti nebude jednou „právník“, s tím jsme se s manželem vyrovnali ????, když jsem však kdysi přišla za paní učitelkou s dotazem, zda třeba lesárna, usmála se a řekla, že je to výzva, že pro to udělají maximum. V tu chvíli jsme věděli, že na to nejsme již sami. Všechny paní učitelky i asistentky jsou prostě úžasné, profesionální, ochotné, milé, svoji práci dělají srdcem a jsou zde pro naše „neobyčejné“ děti. Je až k neuvěření, že Péťa ve svých 12-ti letech čte, píše, počítá a vlastně je až zázrak, že vlastně směřuje i k dané naší metě, dostat se na lesnické učiliště. Jsme vděčni a děkujeme, že se nám podařilo najít zrovna tuto školu.
Petra, maminka Péti
Tomášek navštěvoval speciální základní školu v místě bydliště po dva roky. Poté, co mu lékaři zavedli Peg, byly najednou ve škole problémy se vším. Neplánovaně jsme hledali jiné řešení. Jelikož má Tomík hlubokou mentální retardaci, museli jsme najít školu, která ho přijme i přes jeho velký hendikep. Jako zázrakem mohl Tomík nastoupit do školy Diakonie, kde nás přijali v přátelském prostředí s otevřenou náručí. I když je pro nás škola hodně daleko, je pro nás důležité, že je zde Tomík velice spokojen a pobyt mezi dětmi mu velice prospívá.
Zdenka, maminka Tomáška
Když jsme se rozhodovali, do které školy přihlásíme naši Terezku, škola Diakonie byla jasná volba. Kromě doporučení SPC, kteří chválili již nastavený směr rozvoje dětí v naší mateřské školce, obdobně pochvalně mluvili i o výuce v Diakonii. Rozhodující byl však argument právě našich učitelek z MŠ, které do té doby o Terezku pečovaly … „V této škole dostávají z dětí maximum“. A opravdu. Velice si vážíme celého kolektivu, který se dětem všestranně věnuje, motivuje je, vyučuje ve všech předmětech a aktivně zapojuje do veškerých aktivit. Je to škola, kde berou děti jako sobě rovné a nedělají rozdíly mezi zdravými a jakkoliv zdravotně či mentálně hendikepovanými dětmi. Děti jsou zde parťáci, se kterými dělají spoustu aktivit, terapií nebo sportovních činností. Naše Terezka zde hned za první rok udělala obrovský pokrok, neuvěřitelně se posunula především v samostatnosti, v komunikaci a v socializaci. Učí se číst i psát, přestala se bát zvířat a být lítostivá. Je vnímavější a praktičtější, vidíme to i každý den doma, kdy se ráda zapojuje např. do domácích prací, pomáhá s přípravou svačinky, uklízením myčky apod. Byla to skvělá volba a doporučujeme ji všem rodičům, kteří chtějí své děti dobře připravit na život!
Vlaďka, maminka naší milované Terezky
Ve dvou letech diagnostikovali Mariánkovi PAS a TMP. Psycholožkou nám bylo doporučeno, aby nastoupil do speciální školky, kde se mu budu věnovat dle jeho potřeb. Bohužel školka byla smíšená a ostatní děti ho mezi sebe vůbec nepřijaly, nemluvě o tom, že mohl chodit jenom na 4 hodiny denně. V té době jsem si dělala kurz asistenta pedagoga a během povinné praxe se dostala do ZŠS Diakonie, kde jsem viděla rozdílný přístup k dětem, co se týká péče a snahy o osamostatnění a zapojení do běžného života. Mariánek ještě ten rok v září nastoupil. Prvním velkým úspěchem bylo odbourání dudlíku v 5 letech. V současné době se zapojuje do kolektivu, hraje si s ostatními dětmi, jezdí na hippoterapii, výlety, účastní se kurzu plavání. Do školy rád vstává a těší se na každý další den. Nedovedu si představit náš život bez této školy. Úžasné učitelky i asistentky, které svoji práci dělají hlavně srdcem, mu věnují maximální pozornost a naučili ho mnoho důležitých věcí. Díky jejich přístupu k mému synovi a mně samotné, jsme oba spokojení, klidní a šťastnější.
Žaneta, maminka Mariánka
Po několika velmi náročných letech v bývalé škole, kdy směl syn chodit maximálně na 2 hodiny 2x týdně, více mu nebylo dovoleno, jsme usoudili, že už to dál nejde a musíme pro syna najít jinou školu. To nás přivedlo do speciální školy Diakonie, kde jsme začali zažívat něco, co jsme dosud neznali. Například stále přítomný úsměv a pozitivní nálada všude kolem. Pocit, že syn nikde nepřekáží, ale naopak se na něho těší, a to i přes jeho nálady a náročnost na péči. Spolu se svými spolužáky může absolvovat spoustu aktivit, a přesto je výuka uzpůsobena jeho potřebám. "Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů", tak bych asi shrnula svůj pocit z této školy. Jediné, co mě mrzí je, že jsme se nerozhodli dát syna to této školy už daleko dřív.
Lucie, maminka Patrika
Když mému synovi Tomáškovi diagnostikovali SMR, autismus a epilepsii, vůbec jsem netušila, co bude dál. Začala jsem spolupracovat s ranou péčí Diakonie a tam mi řekli o možnosti dát Tomáše do Základní školy speciální Diakonie. Zprvu jsem se nemohla smířit s tím, že Tomáš nebude chodit na běžnou školu, ale teď už ničeho nelituji. Škola Diakonie předčila má očekávání. Tomášek je ve škole velmi spokojený a já zde mám veškerou potřebnou podporu a pomoc ze strany skvělých pedagogů a asistentů. Ti jsou dobře připraveni na neobvyklé situace a jsou to lidé na správném místě, plní lásky a pochopení. Jsem moc vděčná, že má Tomášek možnost navštěvovat tak skvělou školu.
Simona, maminka Tomáška
Jsme tak rádi, že jsme pro naši Káju našli Diakonii. Měli jsme obavy, že ho nikdo nevezme do školy, ale naštěstí se to nestalo. Od té doby, co chodil do školy se hodně zlepšil, což nám opravdu hodně pomohlo. Děkujeme všem učitelům a jsme moc vděční za to, co Diakonie pro naši Káju udělala.
Ha, maminka Khai Anh Duong